Hudební vyzrávání
Každý má rád jinou muziku. Moje sestry zbožňují současný komerční hip-hop-pop, babička je na klasiku a já právě teď hlavně na metal. Tak jak to tedy bylo?
Začal jsem s naším mono radio-kazetovým rekordérem. Poslouchal jsem místní rádio, občas si nějaké písničky nahrával. Od spolužáků jsem si nahrál pár audiokazet. V podstatě to vždy byl pop nebo rock.
První vyzrávání se projevilo tím, že se mi zalíbilo několik klasických skladeb. Kromě cyklu symfonických básní Má vlast od Bedřicha Smetany to je taky skladba O Fortuna z Carmina Burana od Orffa. Chorální skladby jsou mé oblibené vlastně dodnes. I když třeba ve zcela jiném stylu.
Vlastně jsem vždy tíhnul k alternativní nebo nekomerční hudbě. Sem patří třeba Jean Michael Jarre, Vangelis nebo Mike Oldfield. Mike je sice hlavně rocker, ale jednoznačně umělecký a do značné míry alternativní. Ovšem mezitím jsem přišel nejprve na skupinu Queen, která mě prostě uchvátila. Znám prakticky celou její diskografii. Jelikož jsem dnes už o něco dál, dlouho jsem Queeny neposlouchal. Jsou ale významným milníkem. Z moderních to pak byli punkoví (?) The Offspring.
Pak vlastně přišel trance. Měl bych asi nejdřív zmínit mou oblibu
v hudbě skupiny Scooter, ale to byl spíš jen takový odrazový můstek.
Minimálně mi jejich hudba sloužila do té doby, než jsem se dostal
k tomu trancu. Několik lidí mi tenkrát dalo jasně najevo, že Scooter
nehrajou techno, i když se tak tváří 
. Beztak jsem se zamiloval do trancu. Stačilo mi k tomu
několik mixů Armina van Buurena, Paula van Dyka nebo DJ Tiësta. Samozřejmě
DJů, jejichž mixy mám rád, je víc.
Zároveň s trancem jsem byl i vášnivým pasivním rockerem. Hlavně klasickým rockerem. Kromě art-rockových Queenů třeba Judas Priest, Deep Purple,… Postupně jsem se dostal i k dalším kapelám. Třeba Pink Floydům jsem dostatečně přišel na chuť až v tomto roce. Nemá smysl zde vypisovat všechny oblíbené kapely, ale třeba Yes, The Who a Rush.
Chtě nechtě se do toho přimotala Metallica a Iron Maiden. Metallica mě dostala svými baladami. Tehdy nové album St. Anger se mi právě moc nelíbilo. Ani pár dalších desek. Jenže pak jsem slyšel několik desek Iron Maiden a postupně jsem se do toho dostal. Sice nemusim death metal a další z těch nejtvrdších odrůd metalu, ale jinak jsem vášnivým heavy metalistou. Pasivním samozřejmě. 23:16 — sakra, málem bych docela zapomněl na úžasné skladby od Apocalypticy!
Na začátku jsem psal o chorálních skladbách. To se projevilo i nyní. Oblíbil jsem si některé desky kapely Manowar a posledně to byli i Nightwish. Lze říct, že mám rád vlastně vše, co jsem kdy poslouchal. Snad kromě nějakých výjimek. Zdá se, že jsem vynechal české kapely. Vězte, že je taky několik oblíbených. Kromě nejpopulárnější české kapely (Kabát samozřejmě) třeba Wohnout nebo Mňága & Žďorp. Příliš ale neposlouchám. Beztak při takovém objemu se to nedá zvládat.
Na druhé straně stojí klasika a některé popové výtvory. Nebo alternativní či co. Enya, Nelly Furtado, Cranberries…
Poslední (zatím) fáze mého hudebního vyzrávání je myšlenka, se kterou si pohrávám již zhruba rok a půl. Je to hra na kytaru. Kytary a zvláště pak kytarová muzika mě uchvacovaly vždy. Význačným motivačním prostředkem byl náš turistický kurz, na kterém jsme byli, všechny čtyři třídy z ročníku, loni zhruba v říjnu. Prakticky každý večer jsme seděli u táboráku a pár kluků z jiné třídy hrálo na kytary. Ten zážitek nelze popisovat, to se prostě musí zažít. Jedním z těchto kluků-kytaristů je i Daniel Šťastný. Nejlepší (tedy kromě samotné hudby) byly ale Danielovy historky o jeho kapele.
Už ale odbočuju. V posledních týdnech je touha po hře na kytaru
ještě silnější. Zejména proto, že já a Marve, vášniví to metalisti a
rockeři, tak nějak tuto problematiku rozebíráme. Let's Rock! Jo, ale
musim si sehnat nějakou kytaru 
.
- „Co kdybysme si založili kapelu?“
- „No jasný, kytara, basa, ještě někdo na bicí.“
- „Cool, to by byly písničky! Džn džn — dřřř vuííí! Océééél!!!“
- „Sněžííí!!! A ve škole nám netopěééj!!!“
Pozn.: „Kytarové citoslovce“ převzaty od pixyho (Bžúúú džžž — dzn dzn vuííí!) :o).
